Od rudého karafiátu k džemu: jak se změnily dárky pro paní učitelku 🍓

Patřím mezi „Husákovy děti", takže moje vzpomínky na konec června mají naprosto přesnou (a lehce traumatizující) vůni.

Je to ta zvláštní „vůně" školní chodby a výpary z kuchyně, kterým kralovala UHO omáčka. (Pro mladší ročníky: UHO = univerzální hnědá omáčka.)

Pivoňky, mravenci a mokré ubrousky

Když se řekne „dárek pro paní učitelku", vidím pivoňky. Ty obrovské, těžké květy ze zahrady, ze kterých v šatně vždycky vylezlo pár mravenců.

Aby kytka přežila červnové teplo, maminka mi stonky balila do tlusté vrstvy mokrých papírových ubrousků. A to celé se dalo ještě do igelitového pytlíku.

Vždy mi kladla na srdce, abych je včas z pytlíku vybalila a paní učitelce předala jen převázané provázkem. Ale stres z vysvědčení byl silnější a tak většina dětí předala „pugét" včetně ubrousků a pytlíků…

A když zrovna nebyly pivoňky, vyrazili jsme do květinářství. Výběr byl demokratický: buď jste koupili rudý karafiát, nebo… rudý karafiát. Vyšší ligu pak představovala luxusní verze, kdy rudou barvu doplnil asparágus.

Tatiana, Maryša, Diana…

Pokud se rodiče chtěli „vytáhnout", sáhli po kalibru nejtěžším: bonboniéře. Ty často kolovaly v rodinách jako univerzální platidlo. Vy jste ji dali učitelce, ta ji dala doktorovi, doktor ji dal ségře k svátku a ségra ji o rok později přinesla vám. Když se konečně otevřela, čokoláda měla šedivý povlak, který pamatoval ještě Spartakiádu…

Maryša je legenda, ale pro mě byla vrcholem luxusu Tatiana – čokoládové pralinky s lískovým oříškem uvnitř. Pokud ji paní učitelka od někoho dostala, tajně jsem doufala, že ji otevře a nabídne i nám dětem. To se ale nikdy nestalo. Občas jsem záviděla ostatním, že nesli Dianu (višně v čokoládě), to byl také lepší kousek.

A pak tu byla mýdla – legendární fialový šeřík. Jeho syntetická vůně přebila i tu ze školní jídelny. Stačilo ho mít v aktovce a vaše učebnice voněly jako rozkvetlý keř ještě o prázdninách.

Sukně, podkolenky a chuť svobody

Samotné předávání vysvědčení bylo, alespoň v mých očích, velká sláva. My holky jsme přišly do školy v sukních a podkolenkách (bavlněných), kluci v tesilkách a košilích.

Následovala radost, občas slzy a diskuze na téma „naši mě zabijou". Ale nakonec jsme stejně vyrazili do cukrárny na laskonku, indiánka nebo špičku. To byla chuť svobody a začínajících prázdnin.

Mě a ségru vzali naši tradičně na slavnostní večeři do čínské restaurace. Za ten zážitek a kung-pao mi stálo za to se celý rok dobře učit.

Škola není jen o známkách

Ale dost vzpomínání. Jsem šťastná, že dnešní děti mohou učitelům nosit dárky, které udělají opravdovou radost a že se rodiče zamýšlejí nad tím, co kupují.

Škola totiž není jen o známkách, ale o lidech, kteří formují naše děti. Školní rok je maraton a učitelé jsou ti, kteří ho běží s našimi dětmi každý den. A právě pro ně máme džem pro paní učitelku.

Naše dárky v sobě ukrývají poděkování, respekt, osobní vzkaz a pohodu, kterou si učitelé opravdu zaslouží. Třeba hned u první prázdninové snídaně.